Základním předpokladem postupné transformace (proměny) člověka jako biologické bytosti v bytost sociální je sociální učení, které se odehrává v kontaktu, v sociální interakci (vzájemném působení) s jinými lidmi, zejména s rodiči a jinými blízkými (obvykle pokrevně příbuznými) osobami. Jejich prostřednictvím se malý člověk postupně učí:

•  schopnosti používat určité (nejprve základní, potom stále složitější) předměty, které jsou v daném společenství pokládány za nezbytné (v naší civilizaci např. používání příboru, kapesníku, později hodinek, psacích potřeb, dnes počítače atd.);
• základním nezbytným činnostem, které jsou nejen předpokladem přežití v určitém lidském společenství (zde používáme jako synonyma pojmy civilizace a kultura - což není úplně přesné, ale poměrně obvyklé), ale i projevem jisté kulturní vyspělosti;
• hodnotám a normám, tedy obecným i konkrétním pravidlům společenského soužití: sociologicky vymezujeme chování podle přijatých hodnot a ustálených norem jako chování podle kulturně akceptovaných vzorců sociálního chování, (pojem vzorec chování, někdy se mluví o modelech, byl přejat z angl. pattern);
• porozuměním základům tzv.symbolické kultury tj. soustavám znaků, kterými dané společenství operuje, aby se vzájemně dorozumělo; jde samozřejmě především o jazyk.

Proces sociálního učení se obvykle popisuje jako kombinace tří základních postupů. Především je to tzv.posilování odměnami  a tresty: osoby, které dítě vychovávají (zůstaneme u této základní formulace), obvykle postupují tak, že chování, které je správné, odměňují, tzn. poskytují dítěti nějaký příjemný prožitek v podobě laskavého pohlazení, povzbuzení, pochvaly nebo hmotné odměny, a chování, které se pokládá za nesprávné či nepřijatelné, naopak sociálně trestají. Pojem trest nemusí být ani zdaleka fyzickým trestem, může jím být zákaz televize či přístup k počítači, v rodinách, které používají jemnějších výchovných postupů, je trestem i to, že se matka mračí nebo otec projevuje nespokojenost.

Dalšími dvěma základními mechanizmi včleňování člověka do společnosti jsou nápodoba a symbolické sdělení. Nápodoba je nápadně patrná u dětí, které napodobují obvykle nejprve svou matku (maminka vaří pro panenku, maminka píše na počítači - dítko simuluje počítačovou manipulaci atd.) donedávna si chlapci hráli na vojáky na základě nápodoby ( v době profesionální armády se tento typ her bude simulovat na počítači). Použili jsme termínu hra, který označuje aktivitu velice významnou - hra prostupuje celý náš život (i dopělý): hrou se učíme (ostatně to věděl už Komenský). Hra v socializačním procesu plní ještě jednu významnou roli. Dříve než se hra individualizovala (to znamená, že hráč ke hře nepotřebuje lidského partnera, který je nahrazen počítačem), se v dětské interakci děti učily hrou sociálním rolím, napodobovaly aktivity dospělých, většinou profesní, hrály si na obchodníky, na kuchaře, na doktory, na listonoše atd. S ústupem výrazně odlišených a viditelných profesí a individualizací hry se děti učí sociálním rolím jinak - simulují to, co cidí v televizi nebona počítačové obrazovce.

Symbolickým sdělením vyjadřujeme složitým termínem prostou věc: s postupným dospíváním si stále více činností a vzorců osvojujeme nikoliv nápodobou nebo elementárním sociálním učením, ale jazykovým sdělováním - přímým (ústním v bezprostředním kontaktu: učeň od mistra, žák od učitele) nebo nepřímým (psaným či slyšeným bez kontaktu, tedy zejména prostřednictvím masových médií a nových technologických nosičů informací).

Citace z knihy Základy sociologie od autora: Miloslava Petruska